Generálmajor Alois Šiška

Generálmajor v. v. Alois Šiška, válečný pilot 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force I RAF / ve Velké Británii za 2. světové války patří k osobnostem, na které by nemělo být zapomenuto.

Narodil se 15. května 1914 v Lutopecnách a už od dětství měl vztah k letadům. Jeho otec se nevrátil z 1. světové války. Spolu s ostatními jmény je i jméno Josefa Šišky vytesáno na pomníku padlým z obou světových válek. Od dětství měl vztah k letadlům. „Až budu velký, udělám si aeroplán a pojedu hledat tátu do Ruska", říkal Alois jako malý chlapec. V osmnácti letech se chtěl přihlásit do pilotního učiliště v Prostějově. Nevzali ho, ani na Baťovu školu práce, neboť přijímali mladé muže jen do 18 let věku. Pracoval tedy na stavbě železnice z Vizovic do Puchová. Při práci zachránil život kopáči a za odměnu ho poslali do strojnické školy, kde se vyučil strojním mechanikem. V roce 1934 odešel do Otrokovic vyrábět letadla „Zlín 12“. Za přijatý zlepšovací návrh a dostal 5000 Kč, za které si zaplatil leteckou školu a v roce 1936 udělal pilotní zkoušky. Chtěl se stát vojenským pilotem. Na vojnu se dostal do poddůstojnické pilotní školy v Chebu a pak do Prostějova, kde absolvoval jednoletý pilotní výcvik. Následovala škola v Olomouci na bojových letadlech. Působil pak u různých perutí. Po obsazení republiky nacistickými vojsky se na čas vrátil do Otrokovic.

Po okupaci se v Otrokovicích vytvořila ilegální skupina, která pomáhala letcům dostat se za hranice. Alois Šiška měl přeletět do Jugoslávie s upraveným prototypem letadla „Zlín 13“ z hangáru na baťovském letišti v Otrokovicích, aby se tento model nedostal do rukou Němců. Plánovaná akce se však nepodařila, jeho společník byl Němci zatčen a tak Alois Šiška utíká na Slovensko. Jeho cesta do exilu vedla po složitém putování přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii do Francie, kde se stal členem československé jednotky ve francouzském letectvu. Francie však kapitulovala dříve, než se mohl zapojit do bojů a tak se vydává spolu s dalšími kamarády do Anglie. Konečně mohl létat. Zde mohl plně uplatnit své schopnosti, znalosti a odvahu. 11. dubna 1941 se stal operačním pilotem 311. čs. perutě nočních bombardérů. Vykonal 19 bojových náletů nad Německo a Itálii, během nichž byl několikrát jeho letoun zasažen. Velmi smutné byly okolnosti posledního letu osádky jeho Wellingtonu dne 28. prosince 1941. Při návratu z bombardování přístavu ve Wilhelmshavenu byl jeho letoun sestřelen a skončil v chladných vodách Severního moře. V potápějícím se letounu zůstal zadní střelec, ostatním se podařilo dostat do záchranného člunu. Naživu zůstali jen tři. Člun, ve kterém přežili nekonečných šest dní, vyplavila vlna na holandský břeh, kde je zajali Němci. Kvůli těžkým omrzlinám mu málem amputovali obě nohy. Shodou zvláštních náhod ktomu nedošlo a další roky přežil pilot Šiška převážně v zajateckých táborech. V roce 1944 byl deportován do Prahy, kde byl gestapem odsouzen k trestu smrti za vlastizradu. Na smrt čekal v zajateckém táboře pevnosti Colditz v Německu. Dočkal se osvobození a 15. května 1945, v den svých narozenin, byl repatriován do Anglie. Zde dva roky prožil v nemocnicích a podstoupil řadu operací. Do Československa se vrátil v roce 1947. Strastiplnou cestu za svobodou vylíčil v knize „KX-B neodpovídá“.

Po svém návratu působil v letecké vojenské akademii. Po únoru 1948 byl několikrát zatčen a vyslýchán. V roce 1950 byl z armády vyhozen a vystěhován z Prahy. Deset let žil se svou manželkou Vlastou v Dušníkách nad Vltavou, kde se jim narodila dcera Dagmar. Později žije rodina ve Zvoli u Prahy. Prožité válečné utrpení i mnohaleté poválečné ponižování a přehlížení přivedlo Aloise Šišku díky opoře ve své manželce k obdivuhodnému životnímu postoji. Našel sílu pomáhat druhým. Proto se v roce 1968 dokázal vrátit do armády a pomáhal s rehabilitacemi perzekuovaných západních letců. Po nástupu normalizace odešel v roce 1970 definitivně do výslužby. I přesto se však dál, jako poslední český člen britského The Guinea Pig Clubu, staral společně s manželkou o nemocné a osamělé válečné veterány. Tento klub sdružuje veterány, zejména letce, kteří utrpěli ve válce vážná zranění, popáleniny a těžké omrzliny. Svým příkladem jim dával naději. Byl místopředsedou Sdružení čs. zahraničních letců a důvěrníkem Air Bridge Asociation, organizace poskytující finanční odškodnění těm, kteří bojovali v britských vojenských jednotkách, nebo jejich pozůstalým. Plně rehabilitován byl Alois Šiška až po roce 1989. V roce 2002 propůjčil své jméno letce bitevních strojů L-159 v Náměšti nad Oslavou. Za své válečné činy obdržel řadu československých, českých i britských vyznamenání včetně francouzské Pamětní medaile 1939 - 1945. Byly mu uděleny čtyři Československé válečné kříže, tři Československé medaile za chrabrost, Řád Rudé hvězdy, Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy, Záslužný kříž III. stupně Záslužný letecký kříž v roce 2002, Záslužný kříž I. stupně in memoriam v roce 2003 a Řád bílého Iva III třídy in memoriam v roce 2003. Generál Alois Šiška zemřel v Praze 9. září 2003.

U příležitosti Dne válečných veteránů, který si připomíná celý svět každoročně 11. listopadu, byla v Lutopecnách na Kroměřížsku odhalena k trvalé památce významného rodáka pamětní deska, která bude připomínat jeho životní krédo.

Vyznával svobodu, volnost a spravedlnost.